Po mnoha letech manažerství a obchodu s knihami, orientálním uměním, perskými koberci, ale také i v minipivovaru, jsem během covidového rozjímání cítil nutkání větší profesionální změny, kde bych nedbal jen na kvalitu piva a jiných produktů a služeb pro zákazníky, ale která by uspokojila mou touhu po větší osobní prospěšnosti společnosti a služby pro druhé.  

Osud mne zavál na Správu hřbitovů města Olomouce, kde jsem následující roky působil jako odborný referent správy pohřebišť a kde jsem si, také i díky téměř každodennímu styku s pozůstalými, začal uvědomovat vztah společnosti k životu přirozeně patřící, ale přesto doposud tabuizované, smrti. Čím dál více jsem cítil potřebu skutečné praktické podpory pozůstalým během jejich nejtěžších okamžiků a chvil.

Logickým krokem bylo splnění kvalifikačních zkoušek Průvodce pro pozůstalé a vhodné profesionální prostředí jsem pak nalezl zatím u jedné olomoucké pohřební služby Via Ultima, kde jsme se shodli na společné snaze a přístupu v možném zkvalitnění a obohacení služeb pro pozůstalé a také na celkové kultivaci prostředí spojeném s odchodem a ztrátou nejbližších.